To právě popsala dost výstižně belgická autorka Amélie Nothombová v románu Strach a chvění, který byl také zfilmován. Nothombová poměry v japonské firmě poněkud zkarikovala, takže působí až neskutečně, ale ona sama čerpala z vlastní zkušenosti a dobré znalosti prostředí (v Japonsku vyrůstala), a co popisuje, zapadá dost přesně do vzorců japonského chování. Snad by to měla být povinná četba (eventuelně film) pro uchazeče o práci v japonské firmě.

Japonské mezilidské vztahy mají svá striktně daná pravidla i v soukromí, natož pak na veřejnosti. Po celá staletí byly formovány různými myšlenkovými směry, ale nepochybně nejvíce se na nich podepsal z Číny importovaný konfucianismus. Ten měl prostor ovlivňovat Japonce po celá staletí, a jeho snaha o precizní uspořádání lidských vztahů v zájmu harmonie nese své plody do dnešních dnů. Požadavek řádu, který má prolínat celou společností, i Konfuciova etika s principy, které určují poměry mezi lidmi, založené na úctě a lásce ke společensky výše postaveným, jsou i v Japonsku stále dobře znatelné. Konfucius definoval teorii pěti základních vztahů, mezi nimiž jediný rovnocenný je ten mezi přáteli; jen ti si mohou být rovnocennými partnery. Důležitější roli ovšem představovaly vždy vztahy oddanosti syna vůči otci, požadavek poslušnosti poddaných vůči císaři (nebo obecně podřízeného vůči nadřízenému), vztah mezi ženou a mužem, úcta mladšího ke staršímu. Na rozdíl od vztahu mezi přáteli, ve všech ostatních je vždy jeden výš a jeden níž, a tím je také jasně definováno jejich vystupování. Správná role v přísně hierarchické síti vztahů je Japoncům určována už samotným jazykem odmalička a přesně vymezené místo každému určuje, jak se má chovat ke světu a jak se bude okolní svět chovat k němu.

Zvláštní postavení v celé té síti mají ženy. Jejich pozici formoval konfucianismus po léta, ale v osmnáctém století jim dal korunu neokonfuciánský učenec Kaibara Ekken v závazném spisku Vysoká škola pro ženy, v němž vylíčil obraz ideální ženy. A ačkoli doba je dnes přirozeně zcela jiná, to, co Ekken zformuloval, stále do japonského chápání žen promítá. A jak by měla podle Ekkena vypadat:
„ Žena nikdy nesmí selhat v úkolu, který jí dal manžel. Vše musí snášet trpělivě a nikdy nesmí odporovat jeho příkazům. Neustále musí zkoumat jeho přání a přizpůsobit jim vlastní chování...
Pokud se na manžela obrací, musí být zdvořilá, pokorná a mírná. Nikdy nesmí být hrubá – to musí být první a hlavní její snaha. Požaduje-li něco manžel, nikdy nesmí neuposlechnout, a není-li si úkolem jista, vypátrá, co manžel požaduje, aby mohla pokorně splnit jeho pokyny. Pokud se manžel na něco táže, musí důkladně odpovědět, nikdy ho nesmí odbýt neúplnou odpovědí, to je známka hrubosti. Pokud se manžel rozzlobí, vyslechne ho ve STRACHU A CHVĚNÍ, v žádném případě mu neoponuje ve zlosti…“
(Kaibara Ekken: Onna daigaku)

Ten strach a chvění, který použila Nothombová jako titul svého románu, se v moderní době přenáší v jisté míře mimo domácnost a s pokročilou emancipací žen i do kanceláří. A románová Amélie, ačkoli uměla japonsky, evidentně si nevěděla rady s tím, jak vystupovat jako dokonalá žena. Chovala se nepatřičně bezprostředně, což přinášelo mnohé kolize. Už jenom její uvolněný styl oblékání, v japonských očích spíše nedbalý, negativně vyčníval vedle dokonale upravené Améliiny vedoucí Fumiko. Japonka v pozici tak zvané office lady, po japonsku ve zkratce Ó ERU, musí být v oblékání nenápadná a střídmá, tam to začíná a s tím souvisí i její projev. Rozhodně by nikdy neodporovala, nebude se ani hlasitě smát, nanejvýš se lehce usměje, ale jen tolik, aby neodhalila zuby. Kolem ostatních bude proplouvat tak, aby ji pokud možno ani nepostřehli, v tichosti a vzorně bude vykonávat své úkoly.

Některé Japonky jsou na veřejnosti v projevu tak dokonale zdrženlivé, až někdy zaváháte, jestli nejsou na klíček. Pokud nereferují o vlastní práci, do diskusí mnoho nepřispějí, leda nějakým „ach opravdu, ano, máte pravdu, ach to je hrozné, ach to je úžasné“.
Žvanivost je totiž známka hlouposti a nepřijatelného prosazování vlastní osobnosti.
„Pět nejhorších poklesků – jsou bohužel u osmi z deseti žen, a ty způsobují, že jsou ženy podřízené mužům – níž než muži,“ píše Ekken. „Hloupost způsobuje, že nechápe své povinnosti, které má přímo na očích, nerozpozná, čím je vinna, nechápe, že tak může způsobit tragedii.“
(Kanbara Ekken: Onna daigaku)

Amélie se dopouštěla neodpustitelných chyb, když nevykovávala přesně to, co jí bylo určeno, ale vždycky něco navíc, co přesahovalo její kompetence. Měla za to, že má na víc, než jen kopírovat papíry nebo roznášet kávu, že není dostatečně využita její kapacita. Když měla za úkol roznášet hostům nápoje, alespoň na ně promluvila japonsky. To jejího šéfa zcela přirozeně rozlítilo. Ona přece nemůže dělat nic, o čem se sama domnívá, že je správné, a už vůbec ne proto, aby předvedla své schopnosti. Spravedlivý hněv Améliina vedoucího byl proto zcela na místě, snažil se z ní vykřesat alespoň trochu pokory, která jí, namyšlené Evropance, tolik chyběla.

To je fakt, který není třeba Japoncům připomínat, ti si dobře uvědomují, jaká je jejich pozice, a v zájmu harmonie a prosperity všem výše postaveným budou prokazovat veškerou úctu a poslušnost, rozhodně nebudou příkazy nadřízených nijak zpochybňovat, a to ani tím, že by svévolně prováděli víc, než jim bylo stanoveno.

To si Amélie nebyla schopná uvědomit a svou tvrdohlavostí dováděla svého vedoucího k zoufalství. Nechápala, že ji šéf nechtěl šikanovat, když ji nechával dokola kopírovat svazek papírů. Snažil se jí naučit chápat vlastní roli, aby mohla být firmě k užitku.

V Japonsku se vyhazuje skutečně jen v krajním případě, při vážném provinění. Pokud se ale někdo trvale jeví jako neschopný a nepřevychovatelný, najde se mu taková pozice, kde nebude firmě škodit - Japonci tomu říkají pozice u okna -, ale vyhozen nebude. Oddanost zaměstnanců firma splácí vědomím, že je s ní každý zaměstnanec natolik provázán, že by ho vyhazov existenčně zničil. Japonci proto naprosto nechápou nutkání měnit zaměstnání a už vůbec ne stávky (Francouze pro jejich zálibu ve stávkách a s přebujelými odbory pokládají za hlupáky). Jsou přesvědčeni, že bude-li prosperovat firma, bude se mít dobře i každý její zaměstnanec. Japonec nikdy s matičkou firmou nebojuje, byl by sám proti sobě. Také proto sedí s pokorou na svém místě a nesnaží se z něj zbytečně vybočovat. To by mu ostatně okolí podle známého rčení „vyčnívající hřebík bude zatlučen“ velmi rychle připomnělo, kam patří. Amélii zatloukli až na pozici uklízečky toalet.
Příště o péči o zaměstnance.

Připraveno pro ČRO pod titulem Ve výšinách japonské firemní etikety, redaktor Jiří Kamen, prosinec 2009
Repríza 28. 8. 2010 na stanici Vltava