Giri je úzus, který ukládá jednotlivci jednat v souladu s požadavky společenství, s potřebami ostatních členů komunity. A společenská povinnost je samozřejmě imperativ, který stojí nad tou druhou etickou kategorií, tedy nad lidskými city, nindžó. Toto průzračné pravidlo kouzelně zjednodušuje rozhodování v případě, že dojde mezi giri a nindžó ke konfliktu. Není třeba se trápit mučivou volbou, zda upřednostnit lásku nebo povinnosti, giri je třeba učinit zadost, i když to odporuje citům.
Ve feudální době bylo giri výrazně prezentováno především povinností válečníků splácet pánovi přízeň dokonalou službou, třeba za cenu vlastního života. To je fenomén, který známe poměrně dobře z historických filmů i z literatury. Tato norma je ovšem stále závazná v sociální síti dneška. A nepochybně právě duch giri vysvětluje, proč Japonci berou své povinnosti, včetně těch pracovních, tak zodpovědně, proč o smysluplnosti svěřených úkolů nediskutují a bez debat učiní to, co je jim určeno.
Muži by asi měli těžký život, kdyby se norma giri omezovala pouze na pracovní prostředí. Naštěstí ji mají zažitou také jejich manželky, takže oni se mohou vracet domů jakkoliv pozdě a čeká je (zpravidla) chápavé přijetí. Hůř na tom jsou nejaponští zaměstnanci zejména ve vyšších pozicích, kteří jsou stresováni nejen prací, ale ještě doma musí často čelit hněvu zanedbávaných manželek.

Firma je také v Japonsku pojímána jako jakési rodinné společenství, kde všichni „táhnou za jeden provaz“ ke stejnému cíli. Nevzpomínám si, že bych kdy slyšela Japonce vyjádřit se jakkoli negativně o vlastní firmě. Myslím, že by jim to znělo stejně nevkusně, jako pomlouvat vlastní rodiče.
A protože součástí giri je také vědomí reciprocity, oddanost (synovská poslušnost) zaměstnance je odměňována pozornou starostlivostí zaměstnavatele. A je to péče do té míry bdělá, že nejen připomíná, ale skutečně bývá identifikována s péčí otcovskou. Japonský vedoucí nemá pouze pravomoc určovat úkoly, ale také povinnost o své podřízené se starat a vychovávat je, vést správným směrem v duchu firemní filozofie. A ruka otce musí být nejen chápající, ale také pevná a nesmlouvavá.
Mimo dálněvýchodní prostor (v kulturách nezasažených konfucianismem) mohou někdy nekompromisní metody výchovy lidských zdrojů budit dojem šikany a leckdy může být těžké rozlišit, zda se jedná o samoúčelné cepování nebo o péči, ale vedoucí přísným přístupem skutečně nedemonstruje pouze to, že má pravomoc poroučet. Jeho postavení si vyžaduje, aby se choval jako starostlivý tatíček, který má na srdci prosperitu celku a snaží se vychovat svěřené ovečky tak, aby firemní cíle správně chápaly. Kdyby to nedělal, vyslouží si naopak on pokárání za neschopnost vést pevnou rukou. Musí být nekompromisní. Mimo Japonsko je to ojedinělé, ale přeci jsem byla párkrát svědkem, jak didaktické zanícení temperamentního vedoucího postihlo viníka i ve fyzické formě.
V Japonsku ovšem dokáže každý zaměstnanec s vědomím, že není soupeřem firmy, ale její součástí, přijímat výtky nebo vyhubování s podivuhodnou pokorou. Skloní hlavu, uklání se a dokolečka se omlouvá. Také mi trvalo dlouho, než mi tento v podstatě automatizmus přestal připadat legračně trapný. Není to ale nic víc, než vštípený vzorec chování a ve srovnání s tristní sebeobhajobou působí nakonec důstojněji. Formální omluva je navíc účinnější a méně namáhavý prostředek k uklidnění rozjitřené situace, než naše obvyklé puzení odhrnout vinu (někdy jakýmikoli prostředky) od sebe. Jedná se vlastně o praktickou situační formuli, která je sice vědomá, ale do velké míry bezmyšlenkovitá, a tím také odolná vůči psychické či emocionální zátěži. Nejednou jsem viděla Japonce, jak se zhrouceně omlouvá, aby se záhy poté, co se ztratil z očí rozlícených zákazníků, zcela bezstarostně veselil. Nicméně pro nás tyto ceremoniální omluvy nepředstavují habituální vzorec, a tak ani nemohou mít stejný odlehčovací efekt, a pokud se je přeci jen pokusíme napodobit, dopadá to spíše komicky.

Samozřejmě, že se firemní péče neomezuje pouze na tresty, patří k ní i zájem o blaho zaměstnanců, a to v míře, která by v našich končinách nejspíš byla pociťována jako obtížná, neboť dokáže zasahovat dost hluboko do soukromí. V něčem není nepodobná někdejší péči komunistické strany, třeba když starostlivě řešila manželské rozkoly svých členů. Pro různá – v našich očích čistě osobní – rozhodnutí je v Japonsku potřeba povolení šéfa. Vyžaduje ho někdy i výběr nevěsty, běžně pronájem bytu, koupě nemovitosti nebo leasing auta. Jedině šéf dokáže posoudit, zda si auto můžete dovolit. Laskavé svolení ke koupi vozu musí pak vlastník splácet bezpečnou jízdou nejen do práce a domů, ale i jinam. A nejde jen o zdraví řidičovo, on je i ve svém mimopracovním světě chápán jako součást firmy a nemůže jí dělat ostudu byť i jen neukázněnou jízdou. Řízení pod vlivem alkoholu nebo dokonce nehoda v opilosti je tak vážný prohřešek, že vyžaduje rozvázání pracovního poměru.
To je ale péče pro čistě japonské poměry. Japonci si uvědomují, že my bychom tak precizní opatrování nedokázali ocenit.
V diskusi předešlého článku mimo jiné stálo: „…nebudu šéfovi jenom poklonkovat, jednou mám svůj názor a tečka“ (Daniel Ch). Naše civilizace, kladoucí důraz (ve srovnání s Japonskem) na individualitu, v nás nevypěstovala způsobilost k takovému sebezapření, potlačení osobitosti ve prospěch celku. Ale Japoncům přináší plnění role v tom úzkém sociálním kontextu satisfakci, pocit seberealizace. Do své práce vkládají čest a měřítka sebeúcty neodvozují ze svých individuálních charakteristik, ale z činnosti, kterou dělají a chtějí provozovat dobře.


Připraveno pro ČRo pod titulem Ve výšinách japonské firemní etikety (upraveno),
prosinec 2009, redaktor Jiří Kamen
Repríza 28. 8. 2010 na stanici Vltava