Pozice se odráží už ve stupni uctivosti nebo neformálnosti jazyka (a to jak v gramatice, tak v tvarosloví), což je přirozeně jev, který se ve styku s cizinci neuplatní, ať už se dorozumívají prostřednictvím tlumočníka, nebo v angličtině, která veškeré zdvořilostní úrovně jazyka setře. Nicméně stále zbývá dost projevů, kterými se dá podřízené postavení vyjádřit. Například tak, že do práce přijdete dříve, než šéf, a neodejdete, dokud se nevzdálí on, přirozeně ani na oběd nepůjdete dřív než on a rozhodně si nevyberete lepší místo k sezení. Na schůzi nebo na jakékoli setkání přijdete alespoň o deset minut dříve. Akademickou čtvrthodinku Japonci v žádném případě neakceptují. Přijít přesně v určený čas už je vlastně pozdě a to je projev nedbalosti vůči ostatním, tedy společenský přestupek. Když už by se opravdu stalo, že zaspíte, v žádném případě se neomlouvejte tímto upřímným vysvětlením. Sama jsem se toho kdysi dopustila a byla jsem napomenuta, že zaspání neposkytuje akceptovatelný důvod pro omluvu. Pozdní příchod je třeba vysvětlit přírodní katastrofou, hromadnou nehodou, řekněte třeba, že tramvaj neotevřela dveře ve vaší stanici, ale nikdy nepokládejte za přijatelnou omluvu zaspání. Zde je lhaní nejen povoleno, je dokonce žádoucí.
Dochvilnost je tedy jedna věc, kterou se dá naznačit zdvořilost, a ačkoli se nezdá obtížné toto jednoduché pravidlo dodržovat, je překvapující, jak dokáže být pro naše lidi nepřekonatelné. Ženy často vlastní nedochvilnost pokládají dokonce za jakýsi projev roztomilé osobitosti. V japonské firmě s tím nemohou uspět, už proto ne, že tam se galantnost vůči ženám nijak neuplatňuje. Naše „dáma má přednost“ – v japonské verzi „rejdý fásuto“ – reprodukují tak, jako by říkali, jak je to všechno uctívání žen komické. Ti poučenější o západní etiketě se smyslem pro humor sem tam přidrží ženě se slovy „rejdý fásto“ dveře, ale nesmějí mít svědka, nebo z toho udělají klaunský kousek. Naše pravidla jsou pro ně ale trochu komplikovaná, a tak i ti znalí západní etikety přistrčí ženu do dveří, i když se vchází do místnosti. No, nesmíme toho chtít příliš, většinou nám je beztak přibouchnou před nosem.
V Japonsku to bude naopak žena, kdo přidrží dveře mužům. A pokud narazí na galantního Evropana, může ji to uvést do rozpaků. Některé cizince dokonce občas zláká poněkud neživotný výraz Ó ERU, tedy office lady, k pokusu vymámit z ní modifikaci projevu žertovným vulgarismem, nebo rozhýbat loutky k životu obscénními poznámkami. Je to velký nevkus, protože ty dívky to nesmírně obtěžuje, zejména pokud je cizinec v pozici zákazníka. Ó ERU nehne ani brvou, protože i náznak šoku, nebo neřku-li pobaveného výrazu, by v tomto případě napovídal, že neslušnému rozumí, a už to by bylo nepatřičné. Facku takový žertéř tedy nedostane, ale očekávané obměny výrazu nedosáhne, ve společenském žebříčku klesá hodně dolů a stahuje sebou i svůj národ.

Občas, když poznáte některé Japonce v rámci možností o trochu lépe, nevyjdete z údivu, kam se celý japonský jemnocit vytratil. To když přijde řeč na Japonsko, eventuelně jeho srovnání s ostatními zeměmi. Japonci jsou na tu svou neobyčejně hrdí a jsou naprosto pevně přesvědčeni, že to je to nejlepší místo na zemi.
Ta jedinečnost je ochotně deklarována na jakémkoli argumentu: můžete slyšet, že by Japonec nemohl žít jinde, než v Japonsku, protože by mu scházely čtyři roční doby. Jeden japonský lékař napsal bestseller, v němž tvrdil, že japonský mozek zpracovává zvuky jinak, než jiné mozky. Úředníci ministerstva obchodu kdysi odmítli v Evropě vyráběné lyže, protože se nehodí pro jedinečný japonský sníh. Jeden ministr prohlašoval, že Japonci nemohou konzumovat větší množství amerického hovězího, protože mají delší střeva než jiné národy a tak dále a tak dále.
K tomu přesvědčení jim eventuelní pobyt mimo vlast mnohdy jen nahrává. Srovnání s Japonskem dopadne vždy v neprospěch jiné země, ať se jedná o cokoli. Tak třeba u nás je každá brambora jinak velká, to v Japonsku jsou všechny stejné, naše jablka jsou příliš malá, to ta japonská jsou veliká, naopak okurčičky mají krásně malinké, ty naše jsou příliš velké. Japonské ponožky se neproděraví, nebarví a dokonale sedí. Silnice jsou u nás špinavé, to v Japonsku se auto na silnicích jen tak neumaže. Jeden známý se vrátil z výletu do Říma s jediným zážitkem: je tam strašná špína. Jednou jsem byla svědkem rozhovoru o konzumaci jater. Někdo k tématu poznamenal, že by se játra neměla jíst ve velkém množství, protože se v nich hromadí nečistoty z těla. Na to Japonec vyskočil a rozhořčeně zvolal: „Japonská játra tedy rozhodně špinavá nejsou!“
Japonská dokonalost prostě nemá mezí, a tak měřítkem příkladnosti je právě vše japonské. A pokud chce Japonec pochválit něco nejaponského, pak ve většině případů řekne: „Ten je inteligentní skoro jako Japonec,“ nebo „Ten se umí chovat tak, že by v Japonsku skoro zapadl,“ nebo „Ten dělník pracuje tak dobře, že by se mezi Japonci možná ztratil.“
Z tohoto důvodu nesnesou fakt, že jsou v našich očích zaměnitelní s Korejci nebo třeba Číňany. Proto jeden Japonec testoval inteligenci uchazečů o práci v japonské firmě otázkou, zda rozeznají Japonce od jiných Asiatů. Mnoho radosti mu většinou neudělali, zejména ne tehdy, když ve snaze najít nějaký superlativ označovali Japonsko za nejlidnatější zemi na světě.
Samozřejmě u každého člověka, u něhož shledají jisté znaky inteligence, zcela samozřejmě očekávají, že bude toužit přiblížit se japonské dokonalosti, přestože shovívavě chápou, že to lze jen velmi povrchně. Na rozdíl od nás Japonci nedisponují schopností sebeironie. Zcela nepochybně je urazíte, budete-li se pokoušet žertem zlehčovat jejich vlast, národní hrdost.
Japonská zdvořilost je ale dost komplikovaná a nám se sotva může dařit vyhnout se všemu, co je v japonských očích neslušné. Zkušení tlumočníci mají někdy ve zvyku, když vidí na české straně naprosté nepochopení, ujistit se, jestli chce mluvčí skutečně přetlumočit výrok doslova. Naznačují tím, že jím japonskou stranu, aniž to má v úmyslu, nesmírně nazlobí nebo urazí. Doporučuji vzít jejich nenápadné varování vážně, netrvat na svém a výrok přeformulovat. Velmi pravděpodobně byste si nechtěnou urážkou uzavřeli navždy cestu k dobrým vztahům.


Připraveno pro ČRo pod titulem Ve výšinách japonské firemní etikety (upraveno), prosinec 2009, redaktor Jiří Kamen
Repríza 28. 8. 2010 na stanici Vltava